Než příště představíte harmonogram změny, projděte si ten den očima lidí v sále:
Úterý 10:04 Celofiremní porada.
Na snímku za CEO svítí nápis „Efetivněji díky AI“.
A pak to přijde. Ta věta. Některé pozice budou zrušeny. Podrobnosti v nadcházejících týdnech.
Tělo reaguje dřív než mysl.
Slyšíte vlastní tep. Do tváře se vám nahrne horko. Někdo pokládá dotaz a jeho hlas k vám doléhá jako přes vodu. Adrenalin vás připravuje na útěk. Z místnosti se ale utéct nedá.
Poledne. Nemáte hlad. Nebo sníte bagetu a necítíte žádnou chuť. Střeva mají vlastní nervovou síť napojenou přímo na mozek. Dozvěděla se to jako první.
Odpoledne. Je rozostřené. Otevřete e-mail s podrobnostmi a třikrát si přečtete stejný odstavec. Nic nedává smysl. Stresové hormony potichu ztlumí přesně tu část mozku, kterou byste teď potřebovali. Tu, která udrží víc věcí najednou.
Večer. Jste vyždímaní a přitom nabuzení. Unavení, ale bdělí. Spolehlivější signál, že jste ve stresu, neexistuje.
Tři hodiny ráno. Probudíte se, jako by někdo cvakl vypínačem. Porada se přehrává znovu. Tentokrát položíte otázku, kterou jste nepoložili, a formulujete ji líp. Mozek třídí data a snaží se postavit model budoucnosti, který vám zatím nikdo nedal.
Další dny jsou také divné. Bolí vás čelist a nevíte proč. Výběr oběda působí jako rozhodnutí s následky. Dvouslovná odpověď od šéfa zní jako rozsudek. Zavřené dveře do jeho kanceláře něco znamenají. U snídaně jste v klidu, v jedenáct vzteklí, večer vás rozbrečí reklama.
A pod tím vším vám v hlavě neustále vrtá jedna a tatáž otázka: To nikdo nevidí, že já a všichni ti lidé v našich týmech odvádíme skvělou práci?
Najednou i to dojíždění, na které jste roky nadávali, vypadá jako něco, o co můžete přijít.
Nic z toho není slabost. Je to zdravý mozek, který dělá přesně to, k čemu je stavěný, když se ztratí budoucnost.
Pokud vedete změnu, tyhle reakce se dějí lidem před vámi, zatímco prezentujete novou realitu a její harmonogram.
Pokud jste příjemcem změny, tohle se vám děje v menší či větší míře.